Opravdové naplnění lze najít jen u Boha
Křest považuji za nejdůležitější okamžik z celého svého života. Jsem konvertita, křtěný relativně nedávno o velikonoční vigilii v roce 2010. Křest pro můj osobní život představoval velikou událost, které předcházelo obrácení a s ním spojené uzdravení od velkých osobních problémů. Ty zahrnovaly silnou drogovou závislost, také závislost na různých esoterických naukách a promiskuitu. O stavu ovzduší v domácím prostředí ani nemluvě, včetně ztráty všech přátel jak osobních tak rodinných. V tomto stádiu jsem se dlouhý čas potácel, ale postupně mě tyto věci mátly takovým způsobem, že jsem se ocitnul na pokraji fyzických i duševních sil. V této situaci jsem naštěstí potkal člověka, jenž mi postupně otvíral oči, a prazvláštním způsobem jsem k němu cítil něco, co lze těžko popsat, ale věděl jsem, že když budu s ním v kontaktu, tak bude všechno dobré… Ten človíček mi povídal o Pánu Ježíši a Panně Marii, a to se velice krásně poslouchalo, i když jsem z rodinného prostředí vždy „věděl“, že takové věci a události kolem jsou pouhé výmysly. Nechci říct, že změna proběhla za dva dny, ale že po obdržení medailonku z Medjugorje, do té doby pro mne bezcenné cetky, jsem na něj myslel 30krát denně a život byl tak nějak jiný. Probudilo se mi svědomí a ukazovalo, jak žiji. Rozhodl jsem tedy jet do Bosny také a trochu víc se přiblížit té nádheře, jak to všichni popisovali. Třeba to pomůže, říkal jsem si a nikdy nezapomenu ten hřejivě zvláštní pocit vždy, když jsem na to pomyslel. Tam jsem poznal to, co drogově závislý člověk moc nezná. Pocit opravdového štěstí, spokojenosti, blaha a naplněnosti. Najednou jsem částečně prohlédl a viděl, jaká faleš je droga, že opravdové naplnění lze hledat jen u Boha.
Po návratu z Bosny jsem nějaký čas abstinoval a snažil se chodit do kostela, kde jsme se pravidelně scházeli s novými kamarády, kteří mě přivedli k Bohu. Zvědavost a určitý pocit falešného bezpečí a jistoty mi však nedaly a znovu jsem podlehl droze asi tak za dva a půl měsíce po návratu. Sice už ne v takové míře a intenzitě, ale přeci. Jel jsem tedy po půl roce do Medjugorje znova, tentokráte s pevnou vírou, že budu jiný.
Tam jsem poznal ten největší zázrak, jaký může být zde na zemi či kdekoli jinde vesmíru, Boží milost. Nechci tím rozhodně poměřovat činnost Boha ve světě a určovat, kde působil a kde ne, a určitě se také v jeho milosti nacházíme všichni, i když to ani nevíme. Spíše chci říci, že tam jsem poznal, že zázraky se dějí. Nemůžu a ani nechci, vypsat sled věcí, jak se udál, ale poznat Boha v Jeho milosti a lásce je největší událost, která se člověku může stát. Na konci tohoto postního týdne byl člověk, který viděl, co droga ve skutečnosti je. Hrůzostrašlivá úzkost a strach nahánějící bestie, která má moji podobu.
Nechápu, jak Pán změnil moje smýšlení, vnímání a pocity během jednoho jediného dne, z kterého jsem se probudil s pláčem, ale jenom chvilkový pocit bytí bez Boha je neskutečně krutý a nepředstavitelně zlý. Každý žijeme z Boha, i když to nevíme nebo si to nepřipouštíme, ale život bez Něj není životem, je to opak věčného života, věčné a bolestivé umíráni…
Když jsem se vrátil domů, rovnou jsem šel tehdy k novému kaplanovi, abych se nechal pokřtít. Samozřejmostí bylo přijetí do katechumenátu a individuální hodiny katecheze kvůli mému zaměstnání. Po zhruba ročním katechumenátu jsem byl tedy pokřtěn na Velikonoce 2010. Můj křest pro mě znamenal mnoho, již pro výše popsané důvody. Skutečnou hodnotu mého křtu lze určitě ocenit až později. Chtěl bych nahlas poděkovat mým rodičům, jelikož i když jsou nevěřící a mají k církvi jistou averzi, postupně na svých stanoviscích ubírají a poznávají, že náboženské předsudky jsou pasé. Jejich účast na mém křtu byla příkladnou podporou vlastních dětí v situacích, které jsou mnohdy zkouškou pochopení toho druhého. I když víru bohužel nemají, seděli na vigilii s posvátným klidem a slyšeli mé odřeknutí se od zlého před shromážděnou církví. Tento můj akt, pro ně jako nevěřící, jistě nebyl plně čitelný, ale od té doby došlo k obrovské proměně a uzdravení vztahů mezi námi, takže vnímají i oni, že se nejspíše něco tajemného stalo. Doufám, že jednou i oni přijmou Evangelium za své a pochopí důležitost a krásu Božího vtělení pro nás.
Pokud bych měl zhodnotit svůj křest, jistě to bude jen formálních pár řádek, protože z dosud popsaného musí být jasný můj velice kladný postoj k této skutečnosti. Ba přímo zcela zásadní a do budoucna rozhodující. Jde o to, že nevím, zda by Pán probudil mou víru i bez těch předcházejících negativních věcí, ale dokázal obrátit vše v dobré a zcela změnit smýšlení člověka, jenž si to ani trochu nezasloužil. To je Boží láska a přijetí, to co člověk, který je zaměřen sám na sebe, těžko pochopí a to co má na jeho ego zdrcující vliv.
