Mezní životní situace mě donutila pokorně kleknout
Domnívám se, že odpověď na otázku významu přijetí svátosti křtu se mění v závislosti na životních podmínkách jedince i na jeho pokroku či stagnaci v duchovním rozvoji. Má odpověď se také bude lišit od úvahy člověka, který je křesťanem odjakživa. Svátost křtu jsem přijala v dospělosti, tedy při plném vědomí, z vlastní vůle a po odborné teoretické i praktické přípravě, po několika letech zájmu o různé filosofické systémy. První dotyk víry jsem zažila asi v šestnácti letech. V knihovně spíše liberálně a humanisticky založených rodičů jsem objevila Kazantzakisovo Poslední pokušení. Kontroverzní kniha mě nadchla a od přijetí křtu mě „zachránily“ jen obavy z reakce rodičů. Moje druhé sblížení s Bohem nastalo po dlouhé době hledání a životních zmatků. Katolické křesťanství mě několik let před konverzí provokovalo, zvláštní vliv měl na mě studijní pobyt v Polsku. Rozhodně nemohu tvrdit, že ze mě několik semestrů v Krakově okamžitě a přímo vytesalo vzorového věřícího. Naopak! Tamní způsob zbožnosti mě odpuzoval. Nicméně jsem se po jisté době přistihla, že mě současně jaksi perverzně přitahuje. Po návratu do Prahy jsem si stesky po kamarádech ze stáže začala léčit v tichu kostelů, pochopitelně v době, kdy byly prázdné, a až po čase jsem navštívila mši svatou. A najednou zcela nečekaně přišel pocit, vnitřní puzení, že to musím udělat, a tak jsem navštívila místního pana faráře, dostala jsem Katechismus katolické církve a týden na rozmyšlenou. S odstupem času vidím, že jsem se vlastně nijak nerozmýšlela, ale také jsem příliš nezměnila svůj život, způsob uvažování. Své pocity a zbožnost v období kolem křtu a krátce po něm bych přirovnala k operaci slepého střeva – je to nutnost, pacient se raduje z odstranění nezdravého orgánu, je lehce rozmrzelý z bolesti, kterou zásah přinese, ale po čase se rána zacelí a život jde dál. Svátost křtu jsem vnímala a svůj následný křesťanský život jsem provozovala převážně na rozumové rovině, jako jakési další poctivě vedené cvičeni z filosofie. Přes všechno intelektuální úsilí a vědomí vážnosti aktu, jež jsem podstoupila, jsem však stále nebyla schopna prožít a přijmout smysl svátosti, který tkví v obdarování, a tedy vlastně v setkání. Teprve mezní životní situace mě donutila pokorně pokleknout a až v tomto postoji jsem byla schopna navázat osobní, přátelský vztah s Pánem Ježíšem a s vděčností porozumět ohromnému významu křtu. Krátce po svém procitnutí jsem začala konzumovat další možné svátosti jako na běžícím pásu. Za rok automaticky následovala svátost manželství, které se během roku rozpadlo. Proces jeho zneplatnění trval necelé dva roky a byl tím požehnaným časem zastavení, sestoupení pod povrch a dozrávání mé víry. Dnes tedy mohu s radostí prohlásit, že přijetí svátosti křtu znamená radikální a zásadní obrat v mém životě, jakkoliv byly počátky rozpačité. Stále silněji si uvědomuji, že jsem vstoupila do správných kolejí a že musím svůj vztah s Bohem pěstovat a obnovovat. Svátost křtu mi otevřela cestu k pomocníkům v této obnově, k ostatním svátostem, v mém životním stavu zejména k eucharistii a ke svaté zpovědi. Se svým okolím a nejbližší rodinou ovšem neprožívám od času konverze žádnou idylu – změna životního stylu, názorů, mnohé dráždí. Pomáhá mi to, že jsem všechna protivenství a vlastně i celý svůj život začala pojímat jako vztah a jako úkol, jehož výsledkem má být dobro. Můj způsob života je tak odpovědí na Boží výzvu a dar očištění, prozření, kterým je svátost křtu.
