Víra v dobro, zřeknutí se zla a následování toho, kdo je láska, pravda a život
Je mi 53 let. Mám dvě děti a manželka umřela letos v únoru. Pokřtěn jsem byl ihned po narození. Od narození jsme byli se sestrou, jež je starší, mamkou vedeni ke křesťanství. Měli jsme to štěstí, že náš taťka, přestože do kostela mnoho nechodil, nikdy nic neřekl proti našim nedělním účastem na bohoslužbě. Měli jsme to štěstí, že u nás sloužil výborný kněz. Musím se přiznat. Nikdy jsem se nad pojmem „křest“ a nad důsledky pro mě z něj vyplývající, mnoho nezamýšlel. Bral jsem křesťanství jako součást života, zřejmě ne hluboce prožívané, ale jako jeho přirozenou nedílnou součást. Zřejmě až čas a jisté nesrovnalosti v rodině mě přivedly ke kladení si otázek po smyslu a hledání odpovědí.
Stále si myslím, že nedoceňuji ten dar, to oslovení, jež se mi od Trojjediného dostalo a dostává. Děkuji rodičům, pánům farářům, ale též všem příbuzným a známým, ale i všem lidem, se kterými jsem se doposud skrze křest setkal, že mi jsou skrze ně kladeny otázky a mohu hledat odpovědi a vedou mě dále i v tomto věku a nedají mi pokoj. Upřímně ovšem musím přiznat, že často tápu, nevím a ne zcela rozumím tomu, co mi chce Bůh říci, a to pak jsou okamžiky, kdy bývá těžké přes veškeré prožitky a znalosti udržet mysl nasměrovanou. Je ale pravdou, že rozmluvou, odevzdáním, nasloucháním Slovu nejen v Písmu, ale i kázanému mi pomáhá a vede k urovnání myšlenek. Jen moje netrpělivost a nevnímavost bývá příčinou větší neútěchy. Neumím někdy dát Bohu, ale ani sobě, dost času na léčbu. Jako se nemoc nepřižene zpravidla jen tak, i léčení potřebuje své a těž přiměřenou dobu rekonvalescence. Četba Písma, knih i současné studium mě vedou k zamyšlení nejen nad mým křtem, žitým a prožívaným křesťanstvím, ale vedou k zamýšlení nad mým životem, nad životem mých blízkých, kolegů i lidí, jež si myslí, že nemají s křesťanstvím a s Bohem nic společného.
Nikdy jsem aktu křtu nepřikládal velký význam. Ale čím dále více si uvědomuji tu jedinečnost. Nikdy nebudu moci být rodičům dostatečně vděčný, že poslouchali a slyšeli oslovení Bohem. Měl jsem zřejmě cestu jednodušší. Mohl jsem slovo Boží slyšet každý týden, podílet se na službě ministrantské, chodit na náboženství. Na druhou stranu nemohl jsem jako starší prožít přímé oslovení Bohem. Kdo ale ví, co je pro nás dobré? Mám na křesťanství velice rád tu část Písem, kde Bůh oslovuje, my odpovídáme a on nám dává to nejlepší, jen my někdy nedoceníme ty dary a svými rozhodnutími se dostáváme tam, kde bychom nechtěli být. Bůh nás stále oslovuje a bez naší kladné odpovědi nejsme schopni přijmout Boží nabídku a stát se dítětem Božím a vnímat a poznat jeho lásku.
Křest pro mě znamená začlenění do církve. Stále jsem překvapován skutečností, že už vím, co to znamená, že církev je svatá, ale plná hříšníků. Já člověk hříšný, omylný, mám naději v církvi, ke které se mohu přichýlit, jež mě přijímá, vede mě a učí jak se přiblížit k Pánu.
Křest pro mě znamená vztah – přijetí do velké rodiny, kde každý má nějaký úkol, nějaké povinnosti. Vidíme kolem sebe, že ne vše jde podle našich představ a Bůh používá druhé lidi jinak, než my si představujeme a ne v souladu s naším myšlením. Křest mě začleňuje do církve, připomíná mi velkou rodinu s jejich vzájemně definovanými vztahy – rodiče, synové, dcery, babičky, dědové, strýcové, tety, bratři, sestry, vnuci, vnučky, synovci a neteře a tak dále a tak dále. Každý ten název znamená vztah – zvláštní, jiný, jedinečný a křest nás vlastně do podobného jedinečného vztahu přivádí. Zasazuje nás do obrovského rámce matky Církve, jejího Pána Ježíše Krista, vede nás k Otci v síle Ducha Svatého. Mám osobně rád všechny ty názvy vztahů v rodinách, jsou bohaté, rozmanité, popisují jedinečné vztahy, jsou projevem historie – tradice – ukotvují nás, dávají nám oporu.
Ano, křest s vyznáním víry je opora – v něm se projevují všechny znaky, které dělají člověka křesťanem, vírou v dobro, zřeknutí se zla a ve snaze v následování toho, který je láska, pravda i život. Poslední roky o Velikonocích a slavnostních obřadech na Bílou sobotu při obnově křestního slibu mě oslovuje ta jedinečnost odpuštění, ta možnost vykročení, to uzdravení. Křest je prostě po oslovení Bohem základ a prvotní odpověď. Ze křtu, z odpovědi vyznání víry, my lidé vycházíme na cestu k Pánu. Je to dům na skále. Je to můj pevný bod.
