Nejen víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání, ale i v naše vzkříšení je nezbytným stavebním kamenem autentické křesťanské víry. Zároveň tuto úplnou víru bohužel nemůžeme předpokládat u všech křesťanů. Ale jak zdůrazňuje apoštol Pavel: Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších… Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí[1]. Nechybí ale jen víra ve vzkříšení. Současný člověk má problém už s uchopením smrti, která vzkříšení předchází. Je známou skutečností, že se v naší společnosti otázka smrti vytěsňuje. Je to tím, že se člověk ostýchá či boji Uvažovat o tom, co bude za ní? Vytěsněním smrti a s tím souvisejících otázek o věčnosti paradoxně klesá hodnota života, protože existence člověka je viděna jen v poměrně krátké perspektivě několika desetiletí, a navíc by končila podstatě „pádem do nicoty“. Křesťané v prastarém vyznání viry, v apoštolském vyznání víry, latinsky Credu, vyznávají: „Věřím… v těla z mrtvých vzkříšení.“ A pohřební obřady katolické církve křesťanům právem ukládají, aby při pohřbu svědčili o křesťanské naději ve vzkříšení. Jak ale chápat obsah těchto vyznávaných slov? A co je těžší, jak obsah této víry přiblížit širšímu publiku“, tedy těm, kteří obsahy křesťanské víry v podstatě neznají, ale jsou například na pohřbu konfrontováni se smrtí blízkých nebo známých a jsou ji zasaženi?
Věřím
Víra je součástí lidského života. V běžných denních záležitostech právě tak jako v zásadních otázkách náboženského života je ovšem namístě otázka, komu člověk věří a v co věří. Není-li zdroj jeho víry spolehlivý, může být víra omylem. Věří-li jen ve splnění nějakého vlastního snu, může být víra blamáží. Dodejme ještě, že zkušenost s aktuálními pohledy křesťanů nás také vede k otázce, zda křesťané skutečně stojí o těla vzkříšení“, nebo jen o nesmrtelnost duše, když přemýšlejí o životě za hranicí smrti a o konečném osudu lidí po druhém Kristově příchodu. Jinak řečeno: zda křesťan věří v to, co je Písmem zaslíbeno, nebo spíš v to, co si sám představuje.
Život věčný
Co si můžeme představovat pod slovy věčný život“? Je to stejný život, jako žijeme teď, jen je bez bolesti, umírání, a tedy bez konce? Život stejný nebo podobný, jaký žijeme teď, si dovedeme představit. Současně ale víme, že takový život není ideální a že jeho nekonečné trvání je biologicky nemožné a snad i psychologicky nežádoucí. Co tedy rozumět v teologické souvislosti pod slovem „věčný“? Nemůže jít jen o nekonečné prodloužení života. Výraz věčný život je jakousi zkratkou pro vyjádření nové a nepopsatelné kvality života za hranicí smrti, který je Bohem darován a je žit v jeho bezprostřední blízkosti, bez působení zla a bez zániku. Ve vyznání víry stojí slova o víře ve věčný život a vzkříšení až téměř na konci. Předchází jim vyznání víry v Boha Otce, v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného, v Ducha svatého, církev a odpuštění hříchů. Tyto všechny body Kréda jsou důležité pro pochopení slov o vzkříšení a věčném životě. Vyznávají, že člověk věří Bohu, který dal lidem Ježíše, a právě veškerá vysvětlení slov vzkříšení a život věčný“ se musí odvíjet od Ježíšova vzkříšení. Jinak řečeno, až ten, kdo uvěřil v téměř celý obsah apoštolského vyzná ní víry, může nějakým způsobem pochopit, co se míní jeho vlastním vzkříšením a jeho vlastní nadějí na život věčný. O věčnosti, kterou v Krédu vyznáváme, nelze dost dobře mluvit bez poznání Boha, který byl dřív než všechen čas, který žije bez konce, zkrátka kterého nelze vtěsnat do rámce našich pozemských zkušeností s časem a prostorem.
Touhy dnešního člověka
Jaké jsou životní preference dnešního Evropana? A jak na ně může odpovídat víra ve vzkříšení a ve věčnost? Většina lidí v Evropě dnes nebojuje o holé přežití, základní prostředky k životu mají tak či onak zajištěny. Proto je mnohem více zajímá kvalita života a jeho náplň. To vede člověka k přání užít pokud možno vše, co mu život nabízí. Chce také většinou překračovat hranice toho, co bylo možné včera. Neopouští běžné tužby, jakými jsou například touha po sebeuplatnění, po ocenění vlastního života nebo po pozemských životních jistotách. S určitým zjednodušením můžeme říci, že dnešní člověk je převážné zaměřen na využití všeho, co dnešek nabízí, příliš neplánuje budoucnost a jeho zájmy směřují spíš do prostoru tohoto světa než za jeho hranice.
Řadě lidí se dnes vyplňuje touha po životě, který by nebyl „slzavým údolím“, alespoň po větší část života. Tato skutečnost umožňuje, aby člověk míjel či odsouval úvahy o konečnosti života, tedy i o případné budoucnosti za hranicí smrti. Pokud je se smrtí svých bližních konfrontován, mnohdy tuto skutečnost převádí do podoby naivních obrázků jakéhosi přebývání v utěšeném nebi hudebníků, fotbalistů či zpěváků – podle toho, v jaké profesi zemřelý vynikal a „odkud se teď na nás dívá“. Řada lidí také uvažuje v souvislosti se smrtí pouze o setkání se svými blízkými, již dříve zemřelými „někde“, tedy v místě a situaci, kterou blíže nespecifikují a která nemá s Bohem v zásadě nic společného. Poměrně rozšířenou variantou naděje za hranicí smrti je reinkarnace. Lidé, kteří toto učení v Evropě zastávají, mnohdy nevyznávají přísné a striktní učení o reinkarnaci a karmickém zákonu, jak je zná hinduismus, ale představují si spíš reinkarnaci jako možnost „zopakovat“ si život v naději, že toto opakování bude o něco lepší než život stávající.
Dalo by se shrnout, že představy o skutečnosti za hranicí smrti jsou většinou útěšné nebo žádné. Zpravidla chybí výraznější chápání zodpovědnosti za vlastní život a možnost pozitivní či negativní odplaty, tedy nesení důsledků životních činů.
Ačkoli je dnešní člověk málo ochoten přemýšlet o posledních věcech – o tom, co je za hranicí smrti -, bývá mu bližší spíš chápání vztahu, který nemá zaniknout ani smrti, a který by tedy měl či mohl být silnější než smrt. Zde se snad rýsuje jakási přístupová cesta i pro toho, komu zatím není evangelium blízké a srozumitelné.
O čem a jak můžeme hovořit?
V hovoru o křesťanské naději za hranicí smrti narážíme na skutečnost, že křesťanský náboženský jazyk je dnes nesrozumitelný nebo je mu rozuměno jinak, protože posluchači se pohybují v jiných myšlenkových okruzích, než jsou křesťanské. Slova vzkříšeni, život věčný, zatracení, věčná blaženost do pojmového aparátu dnešního průměrného člověka nepatří, a pokud ano, mají významy značně jiné než křesťanské (např. mužstvo zažilo své vzkříšení, na vlak čekal celou věčnost, hráč byl povolán do mužstva, ač byl už považován za zatraceného, atd.). Zásadním problémem ale nebude nesrozumitelnost slov křesťanské teologie, která by se odstranila používáním slov srozumitelnějších (jakých?), ale skutečnost, že mnohý dnešní člověk nedisponuje zkušeností s Bohem, kterou by reflektoval a která by pronikala jeho ostatní životní zkušenosti. Poněkud drsně řečeno: jak má člověk stát o vzkříšení a život věčný u Boha, se kterým se nezná, o něhož proto také nestojí, a k němuž ho nikdo nikdy nepřivedl tak, aby s ním vstoupil do vztahu, který by prožíval jako obohacující a obšťastňující? Pokud někomu chybí zkušenost s Bohem, lze mu těžko objasnit křesťanskou naději se vzkříšení a život věčný nějakým důmyslným výkladem dosáhnout toho, aby ji (izolované od ostatních skutečností víry, které nezná!) přijal. Přesto je oprávněné vycházet ze zkušenosti, že většina lidí nějaké touhy po přesažení hranice smrti ve svém osobním životě má a že samotný fakt, že je člověk stvořen k obrazu a podobenství Božímu, až zakládá nějaké zaměření k věčnosti a k Bohu, ač to člověk sim nedovede vyjádřit slovníkem křesťanské teologie. Proto v rozhovorech dobré hledat body, ve kterých se aspoň nějak stýkají naděje, hledání a zkušenosti dotyčného s tím, co vyznává a nabízí křesťanská víra, protože z těchto styčných bodů lze asi nejsnáze rozvíjet další porozumění skutečnostem víry.
Styčné body se světem dnešních lidí
Spíš než skutečnostem věčné odplaty za dobré a zlé rozumí dnešní lidé ceně vztahu. Nemáme teď na mysli jen vztahy mezilidské, ale také vztah člověka k Bohu. Trvalý dobrý vztah je hodnotou, o kterou ani současník při vší těkavosti svých osobních vazeb nechce přijít. Právě zde se odvíjí možnost neznázorňovat obraz křesťanské naděje nějakými snadno představitelnými nebeskými blaženostmi, ale spíš ho představovat jako trvalý obšťastňující vztah s Bohem, který nezničí ani smrt. O takovém vztahu a o perspektivě jeho „nezničitelnosti“ může křesťan svědčit. Ten, kdo vztah s Bohem nemá, si může takový vztah aspoň zčásti představit podle zkušenosti s dobrým mezilidským vztahem, který zažil. Další téma, které může být poměrně dobře srozumitelné, je hodnocení člověka nejen podle vykonaných skutků, ale i jako jedinečné osoby. Kým je člověk jakožto lidská osoba? Je opravdu jen pomíjivou skutečností ve vesmíru, která zanikne bez jakéhokoli přesahu? Jinak řečeno: nenajde člověk ve svých intuicích také touhu po věčnosti, po své určenosti k naprostému přesahu své pozemské existence? Nějaké zkušenosti s transcendencí alespoň nitrosvětskou v životních situacích a dějích asi větší část lidí má. Domníváme se, že hlásání křesťanské naděje o osudu člověka za hranicí smrti by se mělo opírat spíš o tyto zkušenosti přesahu a touhy po něm než o různá, někdy i obskurní zpodobení tajemna.
Naděje ve vzkříšení
Křesťanská naděje na vzkříšení nemůže stát jen na běžném antropologickém základu, který přisuzuje člověku (právem!) nesmrtelnou duši, ale má být založena na Kristově vzkříšení a na jeho vykupitelském činu. Ježíšovo vzkříšení je možné vidět na podkladě vztahu lásky mezi ním a Otcem. Lásky, která je silnější než smrt, jak už krásně vykládal kardinál Ratzinger ve svém Úvodu do křesťanství a jak se k této myšlence vrátil i jako papež v jednom velikonočním kázání. Vzkříšení těla a život věčný nejsou jen prostým posmrtným pokračováním pozemského života ani jen existencí nesmrtelné duše. Je to plod vykoupení, tedy překonání ničivé moci hříchu. Život vzkříšeného člověka předpokládá také život v obnoveném prostředí, které Zjevení apoštola Jana označuje jako „nové nebe a novou zemi“. Vrcholnou nadějí tedy není nějaké přežívání „dušiček v zásvětnu nebo posmrtné přebývání v něčem, co se podobá tomuto světu, jen je nějak vylepšeno, ale konečná obnova všeho a plný život s Bohem. To vše jakožto plod Kristova vykoupení je onou vrcholnou nadějí křesťanů, kterou vyznávají od apoštolských dob v závěru Kréda. Je možné, že naděje na obnovu stvoření se v reálné naději křesťanů dnes krčí někde v koutku, a proto i toto svědectví světu je chabé.
Mluvit o naději na vzkříšení těla a život věčný?
Především: když mluvit, tak v modu osobního svědectví víry, které předkládáme, ale jeho přijetí nevynucujeme. Čili ve figurách typu „Já věřím a zejména „My křestané odedávna podnes věříme…“. V co věříme? Že Boží láska k člověku je silnější než smrt. Že skvělý Bůh pro nás za hranicí smrti připravil něco skvělého. Že náš vztah Bohem nebude zničen ani naši smrti. Že milující a milosrdný Bůh je někdo, komu můžeme zesnulého s důvěrou svěřit, když pro pokračování jeho pozemského života nemůžeme už nic udělat. A také, že naše láska k zesnulému člověku svědčí před Bohem v jeho prospěch, je jakýmsi doporučením do prostoru Boží lásky.
Vyhněme se poněkud dětinským představám, jak zesnulý po smrti pokračuje v pozemské činnosti, ať už aktivní, nebo pasivní. A neopírejme se o vratkou oporu, jakou je Moodyho Život po životě, protože jde o zkušenosti s umírajícími, ale stále ještě živými osobami. Jakkoli ide o svědectví pozoruhodná, nejsou svědectvím o osudu člověka za hranicí smrti. Spiš se můžeme snažit evokovat (ne vnucovat!) někde v hloubi lidské bytosti uloženou touhu po naplnění lásky a dobrém definitivním vyústění života.
Nakonec dodejme, že, jak už bylo uvedeno, slovům vzkříšení nebo život věčný rozumí dnešní člověk zpravidla jinak. Nemá je odvozena ani včleněna do oblasti evangelní křesťanské naděje. Je tedy třeba zvažovat, kdy a jak je použít. A jak tedy vyjádřit křesťanskou naději tváří v tvář smrti s ohledem na chápání posluchačů, ač pohřební obřady tato slova užívají.
Modlitba za zemřelé
Má smysl především proto, že pozůstalé spojuje se zemřelými pouto lásky, které je ukotveno v minulosti a zůstává v přítomnosti. Osud člověka za hranici smrti má ovšem v rukou jedině Bůh. On rozhodne o jeho věčném osudu. A k tomu patří očišťování, protože to, co není Božím milosrdenstvím očištěno a přijato, nemá u Boha místo. Modlitby za zesnulé mohou být tedy vyjádřením naší naděje ve vzkříšení, projevem lásky a vděčnosti pozůstalých k zesnulému a také projevem solidarity, protože všichni jsme určitým způsobem hříšníci, odkázaní na Boží milosrdnou lásku. V modlitbě také můžeme Bohu předkládat s vděčností to dobré, co o zesnulém a jeho životě víme. Pokud jde o očistec, je vhodné držet se střízlivého vyjádření Katechismu katolické církve, který mluví primárně o očišťování, nikoli o očistci jako o místu a nezmiňuje další podrobnosti získané ze soukromých zjevení nejrůznějšího původu. Zejména je třeba vyvarovat se výkladů, které vytvářejí dojem, jako by Bůh držel duše zemřelých v zajetí či vězení, jako by to bylo „peklo na dobu určitou“. Shrneme-li výše uvedené úvahy, můžeme uzavřít: Zásadním důvodem k naději při úvahách o osudu zemřelých je Kristovo vykoupení a Boží milosrdenství. Nikdo z nás nemůže vykoupení nahradit nebo vytvořit. A zásadním úkolem křesťana v rozhovoru se zarmoucenými pozůstalými je láska a pochopení, určité spolunesení břemena ztráty zesnulého a smutku. Není to příležitost k poučování a přesvědčování o křesťanské pravdě. Svědectví víry křesťana je zde v prvé řadě v ochotě přijmout smrt zesnulého, ač je smrt ztrátou a zdrojem bolesti. Dále může svědčit postojem, pochopením, lidskou blízkostí. Explicitní vyjádření naděje slovy by mělo přijít až tehdy, kdy může být pro zarmoucené pomocí a posilou. Což je co do času i formy velmi individuální. Pro poznání, kdy a jak to má být, je namístě duchovní rozlišování.
Z knihy Aleše Opatrného Pastorální teologie včera, dnes a zítra
[1] List svatého Pavla Korinťanům: 1 Kor 15,16-19: Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.
