Modlitba, pro kterou se vžilo označení examen, je rozložena do pěti jednoduchých kroků, jejichž promeditování by mělo člověku zabrat asi čtvrt hodiny denně. Examen má tuto strukturu: 1) Požádejte Boha o světlo. Chci se na svůj den dívat Božíma očima, nejen svýma vlastníma. 2) Děkujte. Den, který jsem právě prožil, je Božím darem. Jsem za něj vděčný. 3) Zhodnoťte uplynulý den. Pečlivě se ohlížím za právě prožitým dnem, veden Duchem svatým. 4) Postavte se čelem ke svým nedostatkům. Postavím se čelem k tomu, co je špatné – v mém životě i ve mně. 5) Pohleďte vstříc nadcházejícímu dni. Ptám se, kde v nadcházejícím dni potřebuji Boha.
Examen, jak si uvědomil i sám autor, je zvláštní druh modlitby. Nejde o speciální spojení se s Bohem kdesi mimo prostor a čas. „Modlitba,“ říká Manney, „pro mě byla jakýmsi odděleným časem. S examenem se hranice mezi modlitbou a životem rozostřily.“ Do examenu se vepsaly mnohé Ignácovy životní zkušenosti z dětství, z dospívání, z války, z prvního setkání s životopisy svatých, z rozhodnutí se svým životem navzdory své komplikované povaze něco udělat. Tak se examen stal trvalou součástí života. Není třeba ho odkládat na později. Lze ho mít všude s sebou a najít skrze něj způsoby, jak by i v náročných dnech mohl člověka zcentrovat a zklidnit.
Examen je vlastně modlitbou uvědomění toho, co je v mém životě silné, krásné, zdravé a dobré, a co je v něm naopak chaotické, špatné a bolavé. „Examen,“ píše Manney, „nám pomáhá napravit to, co je špatně, tím, že si věci ujasníme. Selhání je všudypřítomný, všezahrnující životní stav.“ Bůh, připomíná autor, není někde „tam nahoře“, ale tady. Naše setkání s ním tedy nemusí připomínat astronoma, který se dívá do volného vesmíru a hledá v galaxiích další obyvatelnou planetu. Může začít tady a teď, bez komplikované přípravy, svobodně a hlavně bez obav.
Ignác i Manney mohli možná trochu bojovat s tím, že se jejich modlitba a navíc Ignácova duchovní cvičení někdy dost liší od toho, co si obvykle představujeme pod pojmem modlitby. Je zvláštní, když autor připomíná svoji kamarádku, které examen přišel „velmi sebestředný“. Je to pravděpodobně věc osobního duchovního naladění a osobnostního ukotvení, ale examen nebo právě examen bych ústy teoložky Kateřiny Brichcínové nazval „modlitbou Tebestřednou“, přičemž oním Ty je myšlen Bůh. Nejde o to, že by křesťan nemohl s Bohem poeticky a ve vlnobití emocí a citů rozmlouvat o čemkoliv, o horských loukách, o bolesti hlavy nebo o teorii relativity. Může.
Pro každodenní život ale potřebujeme modlitbu, s níž budeme moci být rychle a blízko u Boha a která nás současně znovu něco naučí o nás samých. Jednoduchá, věcná a krátká modlitba examenu se pochopitelně může stát branou k jiným modlitbám. Spojuje v sobě totiž pro duchovní život to nejdůležitější: reverenci před Bohem a touhu nabírat si ze zdroje jeho lásky a milosrdenství a zároveň svobodu spoluurčovat běh svého života a stávat se sám pro sebe, pro druhé, pro církev i pro společnost vědomým, aktivním a činným.
Modlitba examenu změnila Jimu Manneymu život, a zdá se, že k lepšímu. Zkuste jí dát šanci i vy. Nic tím nezkazíte, spíš naopak, mnohé vyzískáte. Jeho kniha je svědectvím, že i ryzí věci duchovního života lze popisovat způsobem, na který není třeba doktorát z teologie, prožitky mystického vytržení a navíc literární talent Ernsta Hemingwaye. Jde to i jinak. Musí. A Bohudíky za to.
