Bez přijetí křtu bych nebyl křesťanem
Mám-li (si) odpovědět na tuto pro křesťana klíčovou a niternou otázku, zdá se mi užitečné započít svou reflexi u vnějškových a dobových okolností mého křtu. Byl jsem pokřtěn jako třítýdenní nemluvně v roce 1963, jako prvorozený ze tří dětí. Oba moji rodiče pocházejí z katolických venkovských rodin. Jako mnoha jiných takových rodin se také života rodin obou mých rodičů i jich osobně dotkl nepříjemným způsobem komunistický režim. Měl jsem dva dobré kmotry, kteří byli (oba již zemřeli) blízcí přátelé naší rodiny. Jeden byl sochař a později katolický kněz a druhý profesor filozofie, v době mého křtu však již pomocný dělník na dráze po věznění z politických důvodů. Zakotvenost mých rodičů – zvláště tatínka – v církvi a jejich vztah k církevním kruhům lze snad naznačit např. tím, že po mém narození jsme několik měsíců bydleli v malém bytě v kanovnickém domě svatovítské kapituly na Hradčanském náměstí.
Byl jsem tedy pokřtěn nikoliv ze své svobodné vůle, ale na základě vůle mých rodičů a zcela přirozeně také celých jejich rodin. Nikdy jsem však ani v nejmenším nevnímal a nevnímám jako problém nedostatek možnosti vlastního svobodného rozhodnutí přijmout křest. Spiše naopak stále silněji cítím velikou vděčnost vůči svým rodičům, zvláště vůči svému tatínkovi, své pratetě a dalším příbuzným a blízkým za to, že to nejcennější, co sami dostali – dar víry, se mi snažili způsobem daným jejich lidskými možnostmi a schopnostmi živým a životným příkladem zprostředkovat. Vděčnost za jimi vytvořené rodinné zázemí, v kterém byla má víra utvářena a kterým je i dnes, dvacet let poté, co jsem dům rodičů opustil a mám vlastní rodinu, posilována. Vnímám však, že riziko duchovni vlažnosti může více hrozit právě v dětství pokřtěným matrikovým katolíkům, než těm, kteří, vědomi si své svobody, nalezli s pomocí Ducha sv. například až v dospělosti svůj vztah ke Kristu a až poté byli pokřtěni. Můj křest tedy pro mne dnes znamená především první zdroj radosti a možnosti být realistickým životním optimistou. Radost z toho, že přes svou hříšnost a lidskou slabost smím patřit ke Kristu a mám jeho prostřednictvím vztah k Bohu- vztah s Bohem, kterému smím říkat podle Kristova přikladu Abba, Otče, vědomí osobního vztahu s trojjediným, všemohoucím, milujícím a odpouštějícím Bohem. Vztahu s Bohem, který mne i druhé miluje účinně – necháme-li se jeho láskou proměňovat a nestavíme-li jí svou pýchou překážky. Vztahu s Bohem, který pro mne i pro druhé – navzdory hříšnosti a lidské ubohosti mé či druhých, kterými sami sobě škodíme, vždy a trvale chce, dělá a působí to nejlepší. Silné vědomí, že náležím do církve, do společenství těch, kteří, žijí-li pravdivě z Darů, které přijali a které stále působí a ve vztahu k jejich Dárci, jsou lidmi otevřenými, nezaslepenými, vnitřně svobodnými. Lidmi, kteří mají sílu, vůli a schopnost rozlišovat, lidmi schopnými věřit druhým lidem a současně nepodléhat bůžkům ani manipulaci nepravých mesiášů. Vědomí nesmírné a nesouměřitelně cenné dějinné lidské zkušenosti s Bohem. Zkušenosti celé církve a v církvi a s církví také zkušenosti mých předků, prarodičů, rodičů, lidí mně nejbližších i mně vzdálenějších včetně zkušenosti mé vlastni. Dějinnost lidské zkušenosti, z níž vyplývá touha (a i lidská obava), kterou vyjadřují slova zbožného hymnu: ať naše víra nikdy nepřestane, dědictví otců zachovej nám, Pane. Oslovuje mne také příklad mých velikých křestních patronů – jmenovců, např. úsilí o soulad víry a rozumu sv. Tomáše Akvinského či síla vyznání nevěřícího apoštola Tomáše tváří v tvář vzkříšenému Kristu: „Můj Pán a můj Bůh.“ Bez přijetí svátosti křtu bych nebyl křesťanem. Křest tedy zkrátka chápu jako ten nejlepší možný životní začátek, jako začátek nejcennějšího možného vztahu. Jako úžasné znamení Boží milosti – Boží nabídku, výzvu, úkol konkrétnímu člověku k jeho optimálnímu životnímu poslání. Jsem nevyjádřitelně vděčný Bohu i konkrétním lidem, které mi dal, zvláště svým rodičům, za to, že jsem byl a stále jsem povzbuzován, aby také v mém životě nezůstalo jen u začátku. Čím jsem starší, tím silněji cítím potřebu a touhu na nejcennější Dar, který jsem nezaslouženě bez svých vlastních zásluh dostal, nějak intenzivněji svým životem odpovídat. Křest je pro mne iniciací, klíčovým nasměrováním k tomu, abych stále více poznával a miloval Toho, který se mi dává poznat a který mne miluje jako první. Iniciací k tomu stávat se Kristovým učedníkem na svém životním místě, ve své době. To pro mne současně znamená usilovat o to, stávat se člověkem pro druhé – lepším, přesvědčivějším člověkem.
