Ať se stane cokoli, bude to dobré řešení
Já, na rozdíl např. od svého manžela, jsem byla pokřtěna již jako třítýdenní miminko o svátku sv. Štěpána. Musela to tehdy být jistě velká rodinná událost, ale samozřejmě mně to tedy tou dobou určitě nic moc neříkalo. Protože to bylo v padesátých letech minulého století, kdy se situace pro věřící začala vyvíjet ne právě pozitivním směrem, po pravdě se nic moc dále kolem mého dalšího života ve víře nedělo. Tedy nedělo v tom smyslu, že nenásledovala žádná oficiální křesťanská výchova ani v rámci rodiny. I když nějaká přece jenom. Moji rodiče byli čestní a laskaví lidé, takže mě jistě vedli v křesťanském duchu k tomu, abych rostla jako slušný člověk. Jistě mi dali základy slušného a mravného chování a ve své podstatě mě vlastně vychovávali v duchu desatera. A samozřejmě jsem se nějak dozvěděla, že jsem vlastně pokřtěná. Během podstatné části svého života jsem tomu však opravdu, žel, nepřikládala téměř žádnou váhu. Faktem ale je, při zpětném pohledu jsem vlastně žila vnitřním životem vždy relativně bohatým. Dovedla jsem být sama se sebou a necítila jsem se přitom sama. Vždy jsem soucítila a sympatizovala se slabšími či s tzv. „na okraji“. Např. ve druhé třídě ZŠ jsem si sama od sebe sedla ke spolužačce romské národnosti, protože mi bylo prostě líto, že s ní nikdo nechce sedět. Též jsem velmi brzy a rychle pochopila, že nikdy nejde o to, zda je člověk bílý, rudý, černý, či jaký, ani jestli je Čechem, Romem, Slovákem či jakékoliv jiné národnosti, ale že jediné, opravdu důležité je, jakým je člověkem. Byla jsem totiž dítětem do Čech se přistěhovavších Slováků, narozená v Čechách. Takže jako dítě jsem slyšela od některých dětí v Čechách narážky či nadávky na Slováky a opačně na Slovensku, kam jsme jezdívali za příbuznými, nadávky od dětí slovenských na Čechy, což vlastně nebyly opravdové, vnitřní projevy oněch dětí, ale nenávist naroubovaná dospělými, jejich rodiči atp. Takže jsem nějak podvědomě už jako dítě tušila, že nebude zas tak důležité, nakolik a zda mě přijmou lidé, a přitom jsem cítila, že přesto být lidmi nepřijatá, nemusím být nešťastná. Postupně jsem během svého života získávala další a další zkušenosti – již jako tříleté dítě jsem kvůli zdravotnímu stavu např. musela strávit téměř rok mimo rodinu ve zdravotnických zařízeních, kde jsem se také musela nějak otrkat a kdy to nebylo vždy lehké bez maminky, tatínka a brášky. Až jako u dospělé se můj zdravotní stav řešil operací srdce. A večer před operací, ač tehdy ještě nevěřící, ale pokřtěná, jsem zcela spontánně hovořila s Bohem a přišlo mi to naprosto přirozené, normální a v pořádku. Vnitřně jsem slyšela jasnou a jednoduchou odpověď na mé strachy a starosti, která mě vedla k naprostému odevzdání se. Ta odpověď byla asi v tom smyslu, že ať už se stane cokoliv, bude to vždycky dobré řešení, a tak či onak že se nemám čeho bát. Druhý den jsem přistoupila k operaci naprosto odevzdaná a už cestou na operační sál mě překvapilo, kolik lidí na té cestě bylo, a že všichni, kdo mě tehdy potkali, mě pohladili a přáli mi hodně štěstí. Dnes si myslím, že nebyla náhoda ani to, že mě operoval chirurg katolík, a už tehdy jsem měla pocit, že snad musel být Bohem seslaný. Může to znít paradoxně, ale právě operace pro mě byla jedním z období života, kdy jsem zažila opravdu hodně lásky. Dokonce za mnou přijeli i moji studenti z mimopražského gymnázia, kteří snad jen náhodou (asi obtelefonovali z budky všechny nemocnice v Praze) zjistili, kde vlastně jsem, a po telefonu přesvědčili ošetřujícího lékaře, aby jim dovolil mě navštívit v naprosto atypickou dobu, mimo návštěvní hodiny, a to v ÚVN ve Střešovicich v roce 1986.
Zdá se mi i docela možné, že právě můj křest nějak nenápadně působil i na mého manžela, který najednou začal uvažovat o tom, že by se měl dát pokřtít i on a také že by bylo dobré pokřtít našeho postiženého syna. Byl to pak nakonec právě můj tehdy ještě nepokřtěný manžel, kterého podle mě Bůh použil jako nástroje k tomu, abych se konečně otevřeně k víře přihlásila. Takže s ohlédnutím se zpět po mém dosavadním životě mám dost přesvědčivý pocit, že v podstatě od toho inkriminovaného svátku sv. Štěpána, jako třítýdenní miminko, jsem, ač nevědomky, ale přece jenom začala svůj život s Kristem, že jsem, Bohu díky, žila a žiji pod Boží ochranou, že jsem vždy byla vedena jistou Boží rukou a jsem za to Bohu Otci, Ježíši Kristu, Duchu svatému, rodičům i svému manželovi opravdu vděčna.
V retrospekci mého života, byl a je křest vlastně velmi důležitá výhybka, jež mě navedla k mému bezpečnému životu s Kristem, který (přestože jsem si to ne vždy uvědomovala) jej vždy naplňoval a naplňuje láskou.
