Brána k Ježíši
Odpověď na tuto otázku se asi u každého z nás mění dle životních etap i dle toho, jak jsme blízko ke Kristu. Proto bych tuto mou úvahu rozdělil na dvě roviny: první rovinu bych nazval časovou – co znamená křest v jednotlivých etapách mého života. Druhou pak bych mohl pojmenovat jako vztahovou, tzn. jak se mění pohled na křest vzhledem k mému aktuálnímu vztahu ke Kristu.
Byl jsem pokřtěný jako batole a tudíž si na svůj křest nepamatuji. Za kmotru mně šla moje babička, která dnes už není mezi živými. V době, kdy jsem chodil do školky, pro mě křest znamenal skutečnost, že mohu i jako malý chodit ministrovat našemu panu děkanovi.
Později jsem bral křest jako znamení toho, že smím Boha nazývat Otcem. Že vím, proč jsme na světě, a co bude potom. Po gymnáziu jsem proto šel do konviktu, abych uposlechl volání, které jsem od Pána zaslechl.
Na další cestě byl pro mě křest připomínkou toho, jakým způsobem a jakým směrem mám udávat směr Domovu seniorů, ve kterém jsem pracoval. Křtem jsem byl spojený s Kristem, a proto hledat směr bylo jednodušší.
V současné době pro mě křest znamená bránu k Ježíši, který si mě celý život vede krásnými a dobrodružnými cestami. A když jej neztratím z dohledu a otevřu se jeho milostem, tak jsem ještě ke všemu plný Radosti.
A to už se dostávám ke druhé rovině mé úvahy. Křest pro mě může znamenat a znamená i to, že patřím do římskokatolické církve. Že mohu denně být na mši svaté a přistupovat k přijímání. Že mohu pravidelně chodit očistit svou duši ve svátosti smíření.
V neposlední řadě je křest pro mě ukazatelem určující směr mého života. Jak říká svatý Ignác: ostatní věci na světě užívat natolik, nakolik mu k jeho cíli pomáhají, a natolik, že se jich musí zříci, nakolik mu v tom překážejí. Oříšek tkví v tom, jak rozeznat ty, které pomáhají a které překážejí. Abychom nepracovali na díle pro Boha, ale na Božím díle.
Křest je pro mě tedy branou, posilou a cestou k mému spasení, k věčnému životu s Otcem i Synem i Duchem svatým.
