Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: `Bože, buď milostiv mně hříšnému!‘ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Lk 18,9-14
Farizej a celník. Zlý a dobrý? Jak může být ten, který slouží Hospodinu zlý a ten, který okrádá lidi, hodný?
Svět není černobílý. Ani my nejsme, ani já nejsem jen dobrý nebo jen hříšník. Nicméně se občas vidím ve farizeovi se vším: chodím do kostela, ale taky se dívám na někoho z patra. Taktéž v celníkovi, protože sice snad neokrádám lidi, ale určitě nedávám tolik, kolik bych mohl potřebným.
V tomto podobenství nám Ježíš dává cestu z naší schizofrenní situace. Každý den, každou chvíli se v nás mísí to, že jsem dobří – naplnění Radostí a kdy se stavíme proti, jsme smutní, ovlivněni ďáblem. Cesta z toho je v rozlišování toho, co je od Boha a co od něho není. A tato cesta rozlišování začíná přiznáním: Bože, buď milostiv mně hříšnému!
Ještě můžeme sledovat jeden aspekt. Je rozdíl, zda se snažíme pracovat na díle pro boha nebo na Božím díle. Farizej v podobenství dělal to první. Postil se, odváděl desátky, modlil se … ale chyběl tam Bůh. A proto se snažme vše, co děláme, děla: skrze Krista, s Kristem a v Kristu – neboť je Boží moc a sláva, v jednotě Ducha svatého.
U dveří, které vedou do Království, je víra jejich nadpražím. Ostěním, které ho podpírají, jsou modlitba a pokora. Bez modlitby víra umírá nudou, bez pokory roste v domýšlivosti.
Ježíš odhaluje farizeovi tuto nepoznatelnou osobu a klade před něj zrcadlo: celník, v kterém se nechce poznat, je ta hluboká součást jeho já, které on nepřijímá. Lukášovo evangelium povzbuzuje k tomuto poznání takovým pohoršlivým způsobem, že odsuzuje spravedlivého a ospravedlňuje hříšníka.
Ano, bez pokory se člověk modlí k svému já, a ne k Bohu; důvěřuje v sebe, a ne v něho. To první je sebeoslavování, to druhé namyšlenost. Silvano Fausti
K tomu nám může pomoci modlitba Examen.
