Měl bych dát peníze člověku, který žebrá v předsíni kostela, poté co jsem ho viděl opilého na ulici? Mohu dávat almužnu, když je na místě důvodná obava z toho, že peníze budou utraceny za alkohol? Ale na druhé straně, mohu odmítnout i tu nejdrobnější hmotnou pomoc člověku, který o ni prosí, když Ježíš říká: Tomu, kdo tě prosí, dej (Mt 5,42).
Je moc dobře, že chudí lidé přicházejí žebrat do předsíni kostelů nebo do klášterů. Je to znamení, že nám pořád ještě důvěřují. Věří totiž, že se jim na těch místech dostane hmotné pomoci. Lidé bez prostředků k obživě, navíc závislí na alkoholu, nežebrají pouze o pití, ale i o ten chléb. Pokud in tedy odmítneme i tu nejmenší hmotnou pomoc, připravíme je tím o chléb. Proto je důležité, abychom jim nedávali jen peníze, ale abychom jim nabídli i jinou formu pomoci. Můžeme jim dát přímo chléb, něco na sebe, ale především můžeme projevit alespoň minimální zájem o jejich životní situaci. I mezi věřícími se najde jen málo těch, kteří jsou s to přijít k žebrákovi, promluvit s ním, zeptat se, kde bydlí, co potřebuje atd. Přímo hrdinským činem by pak bylo pozvat takového člověka k sobě domů na oběd.
Musíme se mít velice na pozoru, abychom příliš snadno neposuzovali a neobviňovali lidi, kteří často žijí skutečně * podmínkách krajní nouze. Jistě jim ubližujeme, když je příliš povrchně a ukvapeně obviňujeme ze zneužívání naší dobroty. Většinou jde o lidi psychicky zmatené, neschopné poradit si v našem světě, který je pro ně příliš složitý. Spiše bychom se měli zamyslet nad tím, jak j pomoci.
Je to úkol nejen pro jednotlivce, ale i pro samosprávy či farní rady… Ježíš sám nás povzbuzuje, abychom dávali almužnu. Nesmí se jednat jen o drobky padající ze stolu sytých a těch, kteří jsou sebou spokojení. Spíše by mělo jít o sdílení vlastního života s těmi, kteří potřebují naši pomoc Dávat chudým lidem věci a peníze by mělo být symbolem darovaného srdce. Almužnou nemůže být pouze to, co nám přebývá, ale především to, co druzí potřebují k životu. Hladovým dáváme chléb, nahým šaty, nemocným posilu a útěchu, osamělým dáváme čas a lidský zájem, zoufalým naděj a smutným radost. Až příliš často si almužnu spojujeme s několika drobnými mincemi vloženými do natažené dlaně ubožáka žebrajícího na ulici nebo v kostelní předsíni.
Křesťanská almužna vyžaduje citlivé srdce, které věku umožní poznat, co od nás chudí skutečně potřebuji. Křesťan by měl být vnímavý vůči lidské bídě ve všech podobách, tedy nikoli pouze té hmotné, ale i psychické a mravní. Almužna by měla být provázena setkáním člověka s člověkem a otevřeností vůči němu a jeho potřebám.
Skutečná almužna je znamením setkání. Almužna je dar: dar obdržený od Boha a předávaný těm, které nám Pán přímo posílá do cesty. Skutečná almužna od nás vyžaduje postoj pokory a vnitřní chudoby. Dáváme-li almužnu, pouze se tak dělíme s druhými o to, co jsme sami od Boha přijali. Almužna vyžaduje hluboké vědomí toho, co všechno je dar a milost. Darem je to, co přijímáme od Boha a od lidí, stejně jako i všechno to, co dáváme svým bližním a skrze ně Bohu samému.
O duchovním životě a o modlitbě: otázky a odpovědi. Jose Augustin, SJ.
