Třeba se dočkáš, když se budeš snažit
Mám-li se zabývat osobní reflexí svého křtu, je zapotřebí si uvědomit, že se jedná o velice osobní až intimní záležitost mezi mnou a Bohem. Člověk, který není pokřtěn jako malé dítě, který si svůj křest nepamatuje jen z vyprávění nebo z fotografií, ale z autentického prožitku, tomu se křest trvale zapisuje do mysli. Jako jedenáctiletý chlapec jsem díky odpadlé pionýrské schůzce poprvé navštívil ze zvědavosti kostel. Vše bylo zahaleno kostelním podvečerním podzimním šerem, což působilo tajuplně. Na druhé straně bylo vše velice směšné. Nějaký pán v černé sukni šel zapálit svíčky, někdo stál a někdo klečel, někdo dostal oplatku do úst. Průšvih, který z mé návštěvy kostela druhý den ve škole byl, byl tak velký a ponižující, že jsem si řekl, že do kostela nikdy víc nevkročím. Vzhledem k určitým změnám ve společnosti jsem ani ne za půl roku zatoužil opět se ulít ze schůzky a jít se podívat do toho tajuplného kostela znovu. Nebyl už tajuplný, ale okouzlil mě svou výzdobou, barevností a překvapením, když na konci ke mně přišel člověk v nějaké kutně ze středověku a řekl: „Ahoj, jak se jmenuješ? Máš super kolo, můžu se svést?“ A to byl okamžik zlomu, kdy jsem se začal motat okolo kostela a čekal na toho pána, který mě místo postávání u zadních dveří pozval, ať si klidně sednu někam blíž a přijdu si třeba pro křížek. Takový byl prvopočáteční krok k mému zatím vzdálenému křtu. Po necelém ročním chození do kostela jsem se hrdě až pyšně hlásil do náboženství, které se u nás ve škole poprvé začalo učit. Vzorně jsem ministroval a jezdil na poutní výlety, kde jsem se cítil být velice důležitý. Poprvé jsem také uslyšel, že kamarádi, kteří začali stejně jako já chodit do kostela, se připravují na křest. Bylo mi to velice líto. Proč ne také já, když jsme začali do kostela chodit téměř ve stejné době? Odpověď byla krutá: měli zájem a už se připravují a ty teprve začínáš chodit do náboženství. Třeba se dočkáš, když se budeš snažit. O Velikonocích, kdy byli moji nejbližší kamarádi pokřtěni, jsem raději stál opět vzadu u dveří a byl jsem naštvaný, že tam nejsem s nimi. Že ta velká sláva s ohněm před kostelem a svící není pro mne a že jsem něco jako druhá jakost. Za pár dnů jsem se dozvěděl, že do naší farnosti přijede na konci školního roku pan biskup a bude biřmování těch, kteří byli o Velikonocích pokřtěni. Byl jsem přesvědčen, že křest pro mne pozbyl smysl, vždyť oni jsou tak krátce pokřtěni a už budou biřmováni. V hodinách náboženství jsme se učili, že po biřmování budou křesťansky dospělí. A já zatím nejsem bez křtu ještě ani křesťanem. I když jsem byl přijat mezi nějaké katechumeny, kteří jsou mazáni na uších a očích, a dostali jsme svou první obrázkovou knížku o Ježíši z Nazaretu. Ale na křest se teprve připravuji.
Toto ale bylo kardinální. Když jsem přijal křest a následně jsem šel k prvnímu svatému přijímání, došlo k onomu zlomovému okamžiku, který já osobně považuji za mou konverzi k Bohu. Když jsem klečel s rozžatou svící před svatým přijímáním, uvědomil jsem si, že ale vlastně nevím, co tu vůbec hledám. Vždyť toho Boha ani neznám, nevím, kde je, zda vůbec je. A jak může být hostie jeho tělem? Přijal jsem Tělo a Krev Kristovu a začal jsem se bát, že to na mně každý pozná, že takhle o těchto věcech přemýšlím. A tak jsem uvnitř mého já poprvé řekl Bohu tuto větu: Pane, odpust‘ mi, jsi-li opravdu v té hostii, pomoz mi a dej mi tu šanci v tebe věřit. Tato krátká první osobní modlitba k Bohu mi otevřela srdce, oči a mysl, neboť odpověď od Boha přišla okamžitě. Uvědomil jsem si, že pokud se modlím k Bohu, když ho uznávám a beru, že vlastně je.
Dávám pozor při dalším poznávání Boha, abych ho nehledal pouze v teorii, ale zkusil autentičnost víry aplikovat právě do praxe. Můžeme stokrát vykládat o křtu, o jeho udílení, přínosech, privilegiích, můžeme křest i přijmout, ale pokud nepřejdeme z oné křestní teorie k autentičnosti křtu v Bohu, budeme jako tisíce lidí v naší zemi, kteří jsou řádně a platně pokřtěni. ALE…!
