Změna životního stylu
Co pro mě znamená můj křest?
Že mohu chodit (a chodím) ke svátostem, že patřím k církvi, že patřím ke Kristu: To byla první odpověď, která mě napadla. Myšlenky, které mi přicházely, když jsem o tématu dál přemýšlela, bych shrnula asi takto: Křest stojí v samotném základu mého života. Abych do něj vůbec mohla vstoupit, musela jsem se nejprve narodit, to je první předpoklad. Abych mohla žít tím způsobem, jakým dnes žiji, musela jsem se setkat s Ježíšem Kristem, uvěřit, že je Boží Syn a že jeho nabídka života s ním platí i pro mě, tuto nabídku přijmout a nechat se pokřtít.
Můj křest, který proběhl v mých 20 letech, byl pro mě novým začátkem. Do značné míry se změnila spousta vnějších projevů mého života: Získala jsem nové přátele (křesťany), s nimiž jsem začala trávit víc času. Změnil se můj denní a týdenní rytmus, který se nově podřídil návštěvám mše svaté a osobní modlitbě. Ve volném čase jsem se začala věnovat aktivitám, které bych dřív zřejmě nedělala: dobrovolnická pomoc, četba nového druhu literatury apod. Vnitřně se pro mě křest stal novou perspektivou. Ne že by od té doby bylo všechno růžové, fialkové a světle modré. Ale dozajista ustoupily do pozadí (snad téměř zmizely?) pocity zoufalství, beznaděje a taky nuda. Na to najednou nebyl čas ani prostor, tedy vlastně časoprostor. Člověk začal žít tak trochu v jiném světě – i když auta, domy, stromy a řeky zůstaly úplně stejné. A lidé vlastně taky.
Být pokřtěný, to ale ještě neznamená, že je člověk za vodou. Někdy nahoře, jindy dole – to platí i pro duchovní život. Tím dole mám na mysli jak nepřízeň vnějších okolností, tak třeba i vlastní selhání, slabost, která se projeví tehdy, kdy to člověk nejméně čeká. Jestliže jsem křest viděla jako možnost nového začátku, pak v životě, který po něm následuje, je pro mě především důležité vědomí toho, že k tomuto začátku se mohu neustále vracet. Křest pro mě stále zůstává perspektivou, často znovu obnovovanou. Co to znamená? Především vědomí toho, že není propast, do které bych se mohla propadnout a už nikdy nenajít cestu zpět. Dokud zůstávám v Bohu, vždycky bude na horizontu světlo. Je to záblesk věčnosti, se kterou je křest neoddělitelně spjatý. Toto propojení ale asi vnímám spíš intuitivně a nejsem v tuto chvíli schopná popsat jej vlastními slovy.
Na závěr připojím to, co je v tomto světě nejviditelnější. Můj křest pro mě znamená veřejné přihlášení se a zároveň přijetí do zcela určité menšinové společenské skupiny. Z toho plyne mnohé. Pozitivně vnímám to, že někam jakž takž patřím a neztrácím se ve spleti možností, že nejsem až tak úplně vržena do světa a nemusím každé ráno zoufale hledat svoji identitu. Na druhou stranu cítím, že na sobě nesu určitou nálepku. Lidé jinak posuzují mé chování, mnohdy zvědavě čekají, co udělám. Očekávají ode mne určité postoje, zejména co se morálky týče, a jsou překvapeni (někdy mile, někdy nemile), pokud zrovna zareaguji jinak než podle zažitých stereotypů, které lidé s křesťany spojují. Občas mohou být takové situace zdrojem pobavení, sem tam se podaří proměnit je v zárodek evangelizace, na jejímž počátku často stojí úkol ukázat, že křesťané jsou také lidi. Může se ale stát, že takový moment vyústí v pocit prohrané bitvy. To vše patří k mému křesťanství, do něhož jsem vstoupila přijetím iniciačních svátostí.
