Antikoncepce, potraty, druhé sňatky jsou jen druhotné
Na rozdíl od většiny křesťanů jsem byl pokřtěn jako dospělý a pro svůj křest jsem se mohl sám rozhodnout. Nemusím tedy ke svému křtu hledat cestu. Rozhodl jsem se sám a dobře vím proč. To je také to jediné, co mohu popsat. Co pro mne můj křest doopravdy znamená, nevím. Nejsem schopen to posoudit. Jen si pamatuji kněze, který mne uváděl do křesťanských tajemství, jak vždycky říkal, že křest je mystérium, které nikdy nedokážeme skutečně pochopit. Do svých 25 let jsem žil bez křtu jako většina mých vrstevníků a spolužáků a vůbec jsem ho nepostrádal. Dětství jsem strávil na sídlišti kousek od opuštěného kostela svaté Anny. Na místě, odkud církev po odsunu Němců odešla a kam se dodnes nevrátila. Nikdy jsem si otázku víry nekladl a nikdy jsem se nesetkal s žádným věřícím, tedy alespoň jsem o tom nevěděl. Pak jsem se odstěhoval na venkov a tam jsem se poprvé setkal s věřícími a poprvé jsem mluvil s farářem. Zjistil jsem, že u nás v Čechách žijí lidé, kteří jsou mi svými názory vzdálenější než mnozí cizinci, se kterým jsem se setkal v zahraničí. Než lidé pocházející z druhého konce planety. Musel jsem na základě tohoto poznání přehodnotit své dosavadní vnímání světa. Začal jsem se o názory věřících zajímat, s jedním z nich jsem se častěji bavil o světě, Bohu, lidech, a zjistil jsem, že jsou mi jeho názory velmi blízké. Potom mě představil panu faráři a všechno pak šlo jako po másle – žádost o křest, roční katechumenát, pak křest. Je samozřejmě nesporné, že touha po křtu nebyla jen mou zásluhou. Mnoho jiných lidí se setkává s věřícími a faráři a nikdy je nenapadne se nechat pokřtít. Nebo je to napadne, ale pak si to z různých důvodů rozmyslí. Například zjistí, že se zcela neshodují s církví na tom, jak je to vlastně s posmrtným životem, antikoncepcí, potraty, druhým sňatkem, papežským primátem atd. Já si myslím, že tyto záležitosti jsou druhotné a genialitu božího povolání ke křtu v mém případě vidím v tom, že mi Bůh problematiku těchto a mnohých jiných otázek předestřel až dlouho poté, co jsem byl pokřtěn. Tenkrát jsem myslel jen na jedno: být pokřtěn, patřit mezi NĚ. A byl jsem slepý vůči všemu, co by mé stále silnější touze mohlo stát v cestě. Od té doby uplynulo sedm let a mnoho se v mém životě změnilo. Celkem ochladlo mé prvotní nadšení pro neomylnost církve, má víra v nadřazenost věřících, zejména katolíků. Musel jsem přehodnotit svůj nekritický názor na ostatní katolíky i na pevnost své vlastní víry. Můj pouze entuziasmem podložený obdiv k tradiční katolické bohoslužbě, jakkoli zdeformované absencí nové generace věřících, už také vzal za své. A nakonec jsem se musel rozloučit i s představou, že jsem byl vyvolen k obracení zástupů. Bůh mne vedl opravdu velmi klikatými cestičkami, na kterých jsem musel slevit ze všeho, co zpočátku sytilo mé dychtivé katolické srdce. Ze všech vysvětlitelných a racionálních a za hádku stojících argumentů pro křest, které jsem zcela bezohledně chrlil několik prvních let po konverzi a které, jak se zdálo, mne ke křtu přivedly, nezůstal prakticky ani jeden. A přece. Ten hlavní důvod, nevysvětlitelná touha po něčem tajemném, vzdáleném, svrchovaném, pevném, jasném a jednoduchém, po něčem, či po Někom, kdo jediným gestem přebije všechny trumfy tohoto světa: bohatství, slávu, moc i čas, má odvěká touha po Kristu, třebaže jsem tenkrát nevěděl, kdo to je. Můj křest pro mne znamená jistotu spojení s Bohem, jistotu, že já mohu k němu a on může ke mně. Jistotu, že mu mohu důvěřovat a on mně. Můj křest ve mně vytvořil živé pouto s Kristem, daleko živější, než všechno, co mne obklopuje. Můj křest je dnes mým životem, který si ani jinak nedovedu představit. Můj křest je stálý, nikdy nekončící rozhovor, který mi denně dává novou sílu. Můj křest je můj nový život.
