Papežská exhortace Evangelii gaudium je úžasné velmi pestré a trefné dílo našeho svatého otce Františka.

Dobro vždycky tíhne k tomu, aby se sdílelo. Každá autentická zkušenost pravdy a krásy se sama šíří a každý člověk, který prožívá hluboké osvobození, se stává vnímavějším k potřebám druhých. Zatímco sdílíme dobro, ono zapouští kořeny a rozvíjí se. Proto každý, kdo touží žít důstojně a plně, nemá jinou cestu než uznávat druhého a usilovat o jeho dobro. Neměla by nás proto udivovat některá vyjádření svatého Pavla: „Kristova láska nás nutí“ (2 Kor 5,14). „Běda, kdybych nehlásal evangelium!“ (srov. 1 Kor 9,16). EG 9

Ne vždycky vidíme tyto zárodky, a proto potřebujeme vnitřní jistotu, tedy přesvědčení, že Bůh může působit za jakýchkoli okolností, i uprostřed zdánlivých neúspěchů, protože „poklad víry máme v nádobě hliněné“ (2 Kor 4,7). EG 279

Tak se utváří největší hrozba, kterou je „šedý pragmatismus všedního života církve, ve kterém všechno zdánlivě vychází z normality, zatímco víra je ve skutečnosti podrývána a degeneruje na zbytečnost“. Vyvíjí se tak záhrobní psychologie, která postupně transformuje křesťany v muzejní mumie. Zklamáni realitou, církví nebo sebou samými žijí v ustavičném pokušení upnout se k nasládlému a beznadějnému smutku, který ovládne srdce jakožto „nejbohatší z elixírů démonových“. Ač jsou povoláni k tomu, aby přinášeli světlo a šířili život, nechávají se nakonec okouzlit věcmi, které plodí pouze vnitřní temnotu a ochablost a oslabují apoštolský dynamismus. EG 82-83