Ponoření do lásky Nejsvětější Trojice navěky
Vzhledem k tomu, že jsem byla pokřtěna již v dětství, se na svůj křest nepamatuji. Myslím, že jsem se nad tím spoustu let nezamýšlela. Chodila jsem pravidelně na nedělní bohoslužby, ale nic moc víc. Jen kdesi v hloubce jsem tušila, že existuje něco víc, cosi hlubšího a chvílemi jsem po tom toužila. Před 15 lety jsem pak prožila něco, co lze nazvat osobní konverzí, která výrazně změnila můj život. Jednoduše vyjádřeno: našla jsem k Bohu osobní vztah.
Když jsem pak byla zaměstnána jako pastorační asistentka na horské farnosti a začala navštěvovat kurz pro katechety, uvědomovala jsem si, jak málo o víře vím a jak mi chybí základní znalosti. Poslouchat přednášky na tato témata mi přišlo úžasné. Zároveň jsem zcela nově prožívala celý liturgický rok. Po prvotním nadšení a pocitu stoupáni vzhůru, ale přišla i každodennost, vyprahlost, zklamání z lidí i obavy, že bych mohla svoji víru ztratit nebo opustit.
Když jsem se pak v době svého pobytu jako au-pair u sester augustiniánek v Anglii začala setkávat i s lidmi jiných vyznání, vynořila se otázka, proč (možná i zda) chci být právě katoličkou. Do té doby jsem se totiž převážně setkávala s lidmi, kteří do kostela bud‘ chodili a byli katolíci, nebo do kostela nechodili vůbec. Zde najednou otázka nezněla, zda je člověk věřící, ale spíš k jaké víře se hlásí (a proč).
O křtu jsem více začala přemýšlet v době, kdy se v naší farnosti připravovalo na křest několik dospělých. Vzpomínám, jak jsem jim záviděla možnost si křest prožít, být najednou tak znovuzrozený, moci postupně vědomě objevovat svět víry. Postupem času jsem to ale začala vnímat trochu jinak a více si vážit toho, že mi rodiče tento dar umožnili přijmout již jako nemluvněti. Někdy v té době jsem začala svůj křest slavit. Datum svého křtu (11. 1. 1970) jsem znala, ale vzpomínám na úžas při zjištění, že to byla neděle Svátku Křtu Páně.
Dalším podnětem k zamyšlení o křtu bylo, když jsem se stala kmotrou. Můj první kmotřenec se narodil ve stejný den jako já (i když o řadu let později) a byl pokřtěn na Svátek Křtu Páně, druhý byl křtěn o rok později v předvečer tohoto svátku. Tehdy jsem také začala přemýšlet o tom, co znamená být kmotrou, protože od svých kmotrů jsem to neměla možnost poznat.
Důležitým a silným okamžikem se pro mě stala také každoroční obnova křestních slibů při velikonoční vigilii, kdy se vědomě hlásím k víře v trojjediného Boha a zříkám se všeho zlého. Je to jako znovu uvědomění si své identity, návrat ke kořenům. V tuto chvíli si intenzivněji uvědomuji nejen závazky, ale hlavně Boží obdarování a bezpodmínečné přijetí, které je neodvolatelné. Jsou to chvíle velice osobní, ale zároveň zde je i rozměr slavícího společenství, a vědomí jednoty – toho, že tvoříme jednu velkou rodinu – církev, Tělo Kristovo. Myslím, že si někdy málo uvědomujeme svoji důstojnost Božího dítěte a necháme se pak zbytečně ovládat nejrůznějšími obavami a hodnocením a očekáváním druhých.
Možná jsem toto všechno začala objevovat poněkud pozdě a vpřed postupuji jen velmi pomalu, ale jsem za to vděčná. Upřímně řečeno, možná jsem toho dříve ani nebyla schopná. Jsem ráda, že i díky studiu se mi otvírají nové dimenze prožívání víry, mše svaté I svátostí. Zároveň ale vím, že samotné studium (vědomosti) nestačí, že základem je poctivá snaha o duchovní život, a to je někdy pořádná dřina…
Někdy, když mi je hodně těžko, cítím se osaměle, jsem zklamaná z lidí (i církve) a zoufale volám k Bohu: „Proč?“, přichází otázka, má-li to všechno vůbec smysl. A pak pomalu znovu nahlížím do té jediné jistoty, která nám je dána právě ve křtu. Význam křtu pro mě osobně asi nejlépe shrnují a vystihují slova: Křest je ponoření do lásky Nejsvětější Trojice navěky.
